Josef Baumgartner =Josef

Josef: Děvče, doufám, že ještě víš, kde teďprávě jsme?

Žena: Ano, na louce vedle kostela! A co má být?!

Josef: Ach, ty nevědomá! Když se v roce 1857 začalose stavbou nového kostela, byl tu ještě hřbitov. Pohřbení tu spočívali celástaletí. I moje rodina, malá sestra, která tolik trpěla psotníkem.

Žena: Psotníkem? Co tím myslíš?

Josef: Psotník – chudé děti, většinou silněpodvyživené, nemocné, se někdy zkroutily křečemi, v žalostném stavu násopustily, zadusily se – tak jsemmnohým jakoministrant-hospodář neslkříž. Leží tu pohřbena i moje sestra, zemřela, když mi bylo 12 let, nikdy jsemna ni nezapomněl.

Žena: Ministrant-hospodář? Co to vůbec znamená?

Josef: No, vybírám peníze na zvonění při mších,nosím kříž u zemřelých – i u svých rodičů nebo dobrých známých. A můžu si taktrochu i přilepšit. Vždyť už mám 72 let, jsem svobodný, bezdětný, mám už jensourozence, ale i ti už jsou všichni staří, také bez mužů nebo žen. A ve svémvěku už nemůžu pracoval jako tkadlec.

Žena: A co důchod?

Josef: Důchod? Co tím myslíte? Tomu nerozumím. Alespoňmoje funkce mi trochu přilepšuje. Ale od té doby, co je nový hřbitov, musímvylézt prudký kopec, kdo ví, jak dlouho to ještě půjde.

Žena: A proč tu dnes už není žádný hřbitov?

Josef: Když byl v roce 1857 nově vystavěnkostel, byl větší než ten předešlý, bylo potřeba místo, a proto byl hřbitovpřemístěn na Büchl. I půda je tady velmi špatná, hrobník často nekopal mochluboko – občas tu byl cítit zápach, zejména když bylo teplé léto.

Žena: Hmmm… A co se stalo s těmi mrtvými?

Josef: Stále jsou tu pohřbeni! Půda nesaháhluboko, když tu budeš kopat, najdeš kosti všech těch, kteří mě předešli. Teďuž ale musím jít, musím doprovodit Marii Schmidovou, chudou ženu z městyse, najejí poslední cestě.

Tento doprovod byl u Josefa Baumgartnera tímposledním. Dne 9. prosince 1884 zesnul jako věrný hospodář na hřbitově u hrobu,když nesl kříž zesnulé Marii Schmidové a byl stižen mrtvicí. O příběhu jehomalé sestry se lze dozvědět v muzeu.