Tady nyní vidíme zlatýčepec, šátek a obojky. To všechno bylo součástí lidových krojů, které nosily waldkirchenskéměšťanky a selky z okolí v 19. století. Oblečení bylo tehdy znakemspolečenského postavení. Vyjadřovalo také příslušnost k určitému stavu. Nelitovalose žádných peněz ani námahy, když šlo o zevnějšek. Zlaté čepce byly vyrobeny zpravých zlatých šupinek, každá byla přichycena ručně. Tento kroj byl běžnýpředevším v Rakousku a v okolí Pasova. Středověké rozdělení společnosti nastavy dané Bohem bylo v novověku vnímáno už volněji. Přesto i tehdy platilajasná společenská pravidla. Dnes se člověk přihlásí na úřadě a stane seautomaticky občanem obce. Dříve to ale bylo mnohem obtížnější. Kolem roku 1800 mělWaldkirchen – myslíme tím území uvnitř hradeb – jen několik set obyvatel, měšťanyse však mohlo nazývat jen asi 90 osob. O přijetí se muselo žádat na magistrátu.Tam se rozhodlo o tom, jestli byl dotyčný hoden stavu měšťanského. Základnímipředpoklady bylo vyučení se řemeslu a získání mistrovského listu, vlastnictvídomu a jisté jmění, které měl dotyčný k dispozici. Z toho je zřejmé, ževětšinou jen synové měšťanů mohli být po převzetí domu svých rodičů dovlastnictví přijati do stavu měšťanského. Dodnes máme v městském archívu opřijetí do tohoto stavu protokol, který byl uložen kolem roku 1760. Jedentakový vám také mohu nyní přečíst: 12. ledna 1761 je např. zapsáno: "Leopold Krenn obdržel skrze nařízení nejmilostivějšího, vysoce slavného dvorního rady obuvnickéoprávnění při své měšťanské usedlosti, 12. ledna Léta Páně 1761 požádal opřijetí za občana a šesti porotci mu bylo úplné měšťanské právo uděleno."Psánoponěkud archaickým jazykem, že? Inu, velcí spisovatelé žili v té době jinde nežve Waldkirchenu. Měšťany nebyli jen starousedlíci, několik se jich sem ipřistěhovalo – například dokonce až z Bambergu, Regensburgu nebo Mnichova, všichniale byli poměrně značně movití. Vedleměšťanů zde žili i občané. Patřili k chudším obyvatelům městyse. Většinouneměli vlastní dům, museli ale vlastnit alespoň louku nebo dobytek, aby semohli sami uživit, museli se prokázat i řemeslným vzděláním. A pak zde žili itakzvaní podruzi – dnes bychom řekli podnájemníci. Neměli téměř žádná práva amajetky, většinou je živila denní mzda. Takové nádherné oblečení si s jistotounemohli dovolit. Dole na náměstí stojí kamenná socha s lidovým krojem a zlatýmčepcem – můžete se na ni podívat.