K = Kaspar Staudenhöchtl, A = Anna Staudenhöchtlová 

K: Drahá ženuško, zítra mě nečeká nic lehkého. V Schöffwegu si mladý sedlák poranil sekyrou nohu. Teď se mu rána zanítila a nezbývá, než mu tu nohu vzít. Támhleta otcova kostní pila si zřejmě vezme život, protože tu není pražádná naděje na uzdravení. Čtyři malé děti! 

A: Ale muži, neber si to tak. 

K: To se ti řekne – vždyť to byl můj otec, který v roce 1762 přišel do Waldkirchenu, protože jako polní lékař za sedmileté války už nemohl dále snášet ošetřování mladých zraněných vojáků. Teď mi to přijde, jako bych sám byl ve válce. 

A: Tak se tolik kvůli tomu nermuť, tvá práce nám alespoň umožňuje dobré živobytí, po kterém mnozí touží. 

K: K čemu mi jsou tyhle hmotné statky. Častokrát bych mohl udělat něco dobrého, ale jsem přitom mnohdy bezradný – i přes veškerá studia, a pak mě také často trumfne lazebník, nebo dokonce i ten mastičkář! Ne, není to nijak snadné. Pouštění žilou mi jde přece jen líp. Nemám nic po ruce – žádný lék na bolest, jen pivo tvého otce – našeho waldkirchenského sládka – by mu mohlo zmírnit utrpení, které mu dozajista přivodím. A peníze beru často od těch, kteří sami mají málo. 

A: Tak dost! Nech se taky trochu rozveselit. Podívej, máme už hotové naše korbely, jsou tam dole. Hotové umělecké dílo! A podle zprávy, kterou ti přinesl posel, přijede brzy tvůj otec, rytec Schickler z Pasova, s opravdovým uměleckým malířem na návštěvu – mohli bychom si nechat udělat portrét! 

K: To by bylo opravdu potěšení. Mohl bych tak zůstat v mysli zejších občanů jako člověk s přívětivým obličejem. Dobře by se to mohlo vyjímat v našem domě ve Schmiedgasse. Možná vás tam, ctění posestní, snad budu moci brzy pozdravit?