Hleďme, hledali jste něcopěkného – a našli jste tento řetěz. Sám jsem ho nosil. V roce 1882 jsem byl já, tedy perníkář Hermann Friedl, starostou zdejšího městyse. Stejně jako můjdědeček i otec. Měli jsme starostenství tak říkajíc v domě. Ano, tento řetězjsem nosil sám jeden rok o svátcích a při různých událostech. Ale zase takdlouho u nás starostu nemáme. Vždyť dříve byl zeměpánem knížecí biskup, tehdyjsme měli rychtáře, který se staral o spravedlnost a měl na starost takésprávní a technické záležitosti. Teprve v roce 1806 jsme opustili panstvínašeho milovaného biskupa a od té doby se hašteříme se zemským soudem uFreyungu, s tou wolfsteinskou sebrankou. Neustále nám chtějí něco předepisovatnebo zakazovat. Tedy dobrá, od roku 1806 byl třináct let ustanoven starosta, představenýnašeho městysu. Od roku 1819 máme u nás starostu v dnešním slova smyslu – ovšemjako čestný úřad. Kolik protokolárních schůzí jsem musel zvládnout! Nejen jakočlen rady města a magistrátní rada, měl jsem na starost i příspěvky na chudé amnoho dalšího. Všechno jsem musel také podepisovat. Aspoň že jsme měli kdispozici písaře. Bez něj by to znamenalo mnohem více práce. Avšak svůj obchod,pěknou cukrárnu na rynku, jsem musel ponechat stranou. Moje choť musela hodněvypomáhat. A potom ještě naše radnice. V roce 1813 ji městys zakoupil. Předtímto byla rychta. Později v ní byla i škola. Radnice byla na spadnutí. Požárměstysu v roce 1862 ji ale příliš nepoškodil. Škoda, už jsme nutně potřebovalinovou. Alespoň vnější fasáda dnes může upoutat pozornost. Jen dovnitř se nedájít. Ale umíte si dobře představit, že starostou mohl být jen zámožný občan, protožeza tento úřad nic nedostal. Snad se to někdy změní. Myslím, že se u radnicezastavím, abych zjistil, kdo dnes otáčí kolem dějin ve Waldkirchenu – pojďte semnou!